Jarmilka

Působivý příběh svačinářky Jarmilky z kladenské Poldovky padesátých let minulého století, kde se tehdy setkávali dělníci z povolání, dělníci z donucení i vězni. Původní verze povídky z roku 1952. …a závodní rozhlas shůry nám svítí na cestu: …a tak jsme nastoupili cestu ke šťastné budoucnosti, jen musíme všichni dělat, je to naše… Jarmilka stáčí hlavu tím směrem a křičí do nebe: Jděte do prdele, kecálisti… to já jdu ke šťastný budoucnosti!… šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce a kde vzít a nekrást?… A kde vezmu prádýlko kecálisti… Ale hlas shůry neslyšel Jarmilčin hlas a pokračoval: …máme nejlepší platy, nejlepší pojištění na světě a proto už z vděčnosti musíme více vyrábět… Ale Jarmilka opět křičí vzhůru: …Cože? Co to tam blafáš? …já mám dvanáct korun na hodinu a ještě jste mne teď okradli o lístky, a na co sáhnu stojí samý tácy… Avšak tentýž hlas, ale už z jiného ampliónu, nám kráčí vstříc: …musíme státi v jednom šiku pod praporečníkem míru… A Jarmilka se tak pěkně na mne podívala a řekla: Von tomu hlasu člověk nemůže utýct…“ Sebrané spisy BH, svazek 3, str. 96 Psal se rok 1949 a do národního podniku Obchodní domy dorazila budovatelská kampaň „70 000 do výroby“. Pětatřicetiletý svobodný právník JUDr. Bohumil Hrabal měl zrovna svého kancelářského života tak akorát a rozhodl se změnit sám sebe tím, že změní svoji životní pozici. Nastupuje tedy k tavicím pecím oceláren SONP Kladno. Za půl roku také definitivně mění svůj podnájem v Jáchymově ulici na Praze 1 za bývalou kovářskou dílnu v Praze-Libni, v ulici Na Hrázi čp. 326. Novelu Jarmilka natloukl Hrabal do psacího stroje bez háčků a čárek v roce 1952. Každý den vstával v půl čtvrté ráno a jezdil do hutí na Kladno, odpoledne se vracel zpátky, aby pak spolu s přáteli vedl řeči o umění, o literatuře, aby na dvorku před svým bytem psal oslněný sluncem, chodil se koupat do Vltavy nebo v zimě topil dřevem v kamnech a pak do noci pil pivo za pivem. Z právníka, básníka, ovlivněného surrealismem, se stal dělník, s