Nervy

Mladý žokej Rob Finn stojí na počátku dostihové kariéry, a tak – ale zároveň díky tomu, že snad nezná strach – dostává koně spíše problematické a papírově slabé než úspěšné. Když se mu však povede několik dostihů, naskytne se šance jezdit v jedné z nejlepších stájí v zemi. O to horší je potom pád a série porážek na koních, s nimiž ostatní jezdci vítězí. Na závodištích se o něm začne šuškat, že „ztratil srdce“, tedy že dostal strach. Skoro tomu začne věřit i on sám… Než si uvědomí, že to všechno nemůže být jen pouhá náhoda nebo jeho neschopnost. Zvlášť když ví, že není prvním, žokejem, jemuž se něco podobného stalo. Jenomže od podezření k důkazu je daleko a za každý krok se na cestě za pravdou draze platí. Citace z knižní obálky: Držel jsem se Axminsterových instrukcí do písmene, a když jsem se blížil k poslední překážce na jedné výši s dvěma dalšími soupeři, kopal jsem patami svého koně, co nejusilovněji jsem mohl. Kůň se vypjal a ve vzduchu předstihl ty dva, takže jsme doskočili o dvě délky před nimi. Zaslechl jsem, jak jim kopyta zavadila o překážky, a hanebně jsem doufal, že při doskoku na zem klopýtli, a tak ztratili drahocenný čas. Pravda, ten starý překážkář opravdu nedokázal zvýšit rychlost. Vyrovnal jsem ho a hnal ho přímo k cílovému sloupku, aniž jsem vůbec musel použít bičíku. Soustředil jsem se především na to, abych seděl nehybně a nerušil ho. Držel se statečně, a když jsme probíhali cílem, stále ještě vedl o půl délky. Byl to nádherný okamžik. „Dobrá práce,“ prohlásil Axminster věcně. Vítězové nebyli pro něj ničím mimořádným. Rozepnul jsem obřišník, sešoupl si sedlo přes paži a poplácal koně po šíji. Majitel zářil radostí. „Dobrá práce, dobrá práce,“ pochválil zároveň koně, Axminstera a mě. „Nikdy jsem, Jamesi, nevěřil, že to dokáže, i když jsem dal na vaši radu a vsadil na něho.“ Hodil jsem očkem po Axminsterovi. Ten na mě tázavě upřel svůj pronikavě modrý pohled. „Chcete tu práci?“ zeptal se mě. „Nastálo, jako Pipův zástupce?“ DICK FRANCIS (1920–20...