Balady Jiřího Wolkera

Jiří Wolker se stal čelným průkopníkem a zakladatelem této nové, socialistické poezie u nás. Když po zmužilém zápasu s úpornou, zákeřnou chorobou v tatranském sanatoriu dodýchal dne 3. ledna 1924 ve svém prostějovském domově, ani ne čtyřiadvacetiletý, zanechal po sobě napodiv bohaté dílo. Zahrnovalo verše, prózu vypravěčskou i teoretickou, dramatické pokusy, nicméně jeho jádrem byla Wolkrova básnická tvorba, obdivuhodně vyzrálá. Přesto předčasná smrt odsoudila nejeden tvůrčí záměr mladého básníka k údělu torza, mj. i plán na baladický cyklus, z něhož tři ukázky přinesla "Těžká hodina" (1922), druhá Wolkrova sbírka veršů po jeho knižní prvotině "Host do domu" (1921). Ostatní balady, jež stačil napsat, schránil si pro zamýšlenou "Knihu balad", kterou však již nedotvořil. Kolektivisticky cítící básník se posléze odkláněl od lyrické struny, protože mu připadala příliš spjata s "určitým člověkem, který mluví stále jen o sobě"; zato usiloval o obnovu epiky veršem, protože byla v souladu s jeho dychtěním po poezii, předmětně znázorňující "poznání lidí a věcí mimo nás" a spolu se samou dobou revolučních hnutí a akcí: "Lyrika je stav, epika je čin", prohlásil. Jestliže přitom sáhl po útvaru balady, tedy pravděpodobně z dvojího důvodu: jednak že mu její temnosvitné ladění umožnilo dramaticky znázornit peklo kapitalistického světa spolu s revolučním úsvitem společenského příští, jednak že si uvědomil lidovou tradici baladického útvaru, v němž sám nově a osobitě navázal na klasický odkaz národního umění, na baladu Nerudovu a zejména Erbenovu. V prvních dvou z pěti balad, jejichž přednes uslyšíte z toto desky, v baladách "o nenarozeném dítěti" a "o ženě, bohu a muži" je Wolker básníkem milostné lásky, která se nemůže uskutečnit ve světě plném bídy, křivdy, nenávisti - proto je a musí být "láskou bojující", proto chce a musí chtít "celý svět bez mezí". Obojí příběh chudých, vyděděných milenců zaujme už samým pojetím, příznačným pro socialistického básníka, jemuž ani štěstí in