Voda

Tichá voda břehy mele. Bez milosti bere, ale současně očišťuje a znovuzrozuje. Připluje na jeden z Aranských ostrovů u západního pobřeží Irska, změní si jméno a zabydlí se v prostém domku daleko od zvědavých vesničanů. Poustevničením v nejzazším cípku své vlasti se chce odstřihnout od dublinské minulosti a na důkaz toho se kajícně oholí na ježka. Třiapadesátiletá Vanessa Carvinová – nyní Willow Haleová – se sem však neuchýlila před ramenem spravedlnosti, které už zasáhlo. Uprchla sem před vědomím spoluviny, k níž soud nepřihlédl a nechal ji, ať nad sebou morální trest vynese sama. Slušně zajištěná Vanessa totiž v životě udělala jednu fatální chybu: cosi podstatného přehlédla a až sled neblahých událostí ji přinutil pochopit, že utonutí její mladší dcery nebyla náhoda... Uhrančivá studie ženy v hluboké krizi se opírá o zpověď vypravěčky s povahou nenápadné, a teď už metodické pozorovatelky. Vanessa je sama sobě vrbou a zároveň jako tichá voda podemílá vše nepevné, i kdyby to měl být sám chrám víry v takzvaně osvědčené konzervativní hodnoty. A tak se poddává přívalu vod, které Irsko omývají, neboť poznává, kolik šance na znovuzrození lze z jejich proudu načerpat. Zastánce slabých a přehlížených John Boyne prostřednictvím této rekapitulace zahajuje volnou románovou tetralogii na počest čtveřice přírodních živlů, které na jeho rodném „zeleném ostrově“ vždy zvítězí nad lidským slavomamem. Vychází v koedici s Nakladatelstvím Slovart. „Empatický, dojemný průzkum duše, která cítí spoluvinu na rodinné tragédii a mohla by se utopit v nevýslovném zármutku. Avšak vysloví-li ho, nezahyne.“ – Mail on Sunday „Méně bývá i o mnoho víc, zvlášť v době, kdy se dar výmluvnosti roztekl v plytkost. Čteme autorův nejtišší román, výrazem málem až akvarel, a přece cítíme, že je to stejně intenzivní dílo jako Boyneova dramaticky rozmáchlá plátna.“ – The Guardian „Prozkoumám domek a usoudím, že je pro moje potřeby zcela dostačující. Fotografie, které jsem si prohlížela online, nelhaly, co s...