Povídky tenorsaxofonisty

Hraju na tenora a zůstávám tady… Namísto vysněného socialismu zavládla v Československu po roce 1948 totalita podle sovětského vzoru. Danny Smiřický se snaží do ničeho nenamočit a věnuje se svým největším vášním – hraní na tenorsaxofon a milostným dobrodružstvím –, jenže pod dohledem soudruhů to jde někdy ztuha. Zvlášť když se k muzice a lásce občas připlete politika a on musí čelit kritice krásné Američanky či kamarádovu přemlouvání k emigraci. Ale to není nic proti dramatickým, ba i tragickým lidským osudům, které zpovzdálí sleduje nebo se o nich doslechne. Ve společnosti, kde už neexistují vinní a nevinní, nýbrž pouze již odhalení a dosud neodhalení, se totiž dobře vede převlékačům kabátů a ohýbačům hřbetů, zatímco poctivé, upřímné a hodné duše obvykle tahají za kratší konec provazu. A tak na každého zbabělého soudce s růžovoučkou tvářičkou od dobrého papáníčka a těžkého vínečka připadne nějaký ubohý mladík, který skončil za katrem s cejchem třídního nepřítele, zlaté mládeže či příživníka. Jen dívky – tedy jsou-li mladé, krásné a ke všemu svolné –, to mají i za komunismu o něco lehčí, protože kádrové posudky jsou jedna věc, ale pěkná ňadra, zadek a oči jsou věc druhá. Povídky psané v polovině 50. let 20. století jsou výmluvným dokumentem nelehké doby a také nenaplněného snu autora, který odjakživa víc toužil stát se muzikantem než spisovatelem. Některé z nich se objevily v souboru Hořkej svět (1969), jako celek pod názvem Povídky tenorsaxofonisty nakonec vyšly až roku 1993 coby poslední titul exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které se svou chotí Zdenou Salivarovou založil v Torontu, a o rok později v domácím prostředí jako součást 2. svazku Spisů Josefa Škvoreckého, nazvaného Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Osudy lidí, o nichž zde Josef Škvorecký psal, pak v 90. letech sám zpracoval do scénáře TV filmu Malá pražská matahára, ale na obrazovky se dostaly teprve v roce 2009, kdy se staly předlohou televizního snímku Rytmus v patá...