Básně

Komentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965: "Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí Karel Havlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti. Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč ucho...