Zimování

Nelze si vybrat, kdy budeme zimovat, ale je jen na nás, jak k přerodu přistoupíme… I ona si jako kdekdo namlouvala, že má věci pod palcem, jenže osud si nevybírá. Stačilo akutní ohrožení manželova života, její vážná choroba, synova fobie ze školy – a rázem se propadla na dno deprese. V úsilí vymanit se z bludného kruhu útrap se inspirovala přírodou a zkusila „zimovat“. Utlumila své potřeby až na dřeň a ve zbystřeném rozpoložení přemýšlí o významu krizí. Ví, že „studený odchov“ rodné Británie i tamní všudypřítomné „obavy z trapnosti“ ji na zdrcující situaci připravily prachbídně, a proto houževnatě posiluje tělo i ducha pobytem na norském slunci, teplotními šoky ve finské sauně či pobytem v islandské termální lázni. Pátrá po hlubším smyslu smutku nehledě na přehmaty, jen aby zase poskládala střípky sebe sama. A líp. Úvahy Katherine Mayové – vřele přijaté v Evropě i v zámoří – jsou vzdálené okázalým mantrám motivačních citátů. Její utužovací meditace léčí svépomocí v čase, jenž zle poznamenal skoro každého. Ale ani tahle krize nepotrvá věčně, nastane obleva a člověk vyjde obrozen: do dalšího životního cyklu léta a zimy, zisků a ztrát, se kterými však už napříště počítá. „Myšlenky hřejivé jako kožich. Díky nim je těžce zkoušená duše na osudový chlad připravena a může vnímat krásy zimy, děj se co děj.“ – The Guardian. „Překrásné… a překrásně pronikavé. Mayová sází na empatii, smíření a vědomí perspektivy, která nám poskytne oporu ještě dlouho po skličující pandemii.“ – The New York Times. „Nejtěžší je opanovat sám sebe, a přitom je to tak blizoučko. (…) S autorkou podnikáme ušlechtilou výpravu do přírody, která nitro citlivého jedince utěší a dodá mu vzpruhu.“ – Sunday Express. „Přišla moje zima. Jste odříznutí od světa, cítíte se odstrčení, mimo dění, vržení do role štvance nebo neschopní hnout se z místa. A v té bílé tmě jsem spatřila možnost poskládat se znovu. Trochu kajícně jsem začala budovat nového člověka, který byl někdy hrubý a ne vždy udělal správnou věc, ...