Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou

Peter Wohlleben čtenářům opět s využitím nejnovějších vědeckých poznatků a v kontextu svých vlastních zkušeností otevírá oči pro podivuhodné jevy přírody a ukazuje, jak blízcí si my lidé s přírodou jsme a nakolik s ní zůstáváme propojení. Peter Wohlleben, lesník a ochránce přírody, odkrývá udivující podobnosti mezi člověkem a přírodou – toto prastaré pouto zůstává dodnes neporušené. - Mají lidé něco jako sedmý smysl, kterým dokážou vytušit nebezpečí?- Dá se říct, že náš čich předčí citlivý čich psa? Proč náš imunitní systém reaguje na barvy a vůně lesa? A z druhé strany: - Je možné, že stromy dýchají? - Že u nich lze dokonce změřit něco jako srdeční tep? - A měli bychom na rostliny pohlížet jako na inteligentní bytosti? Náš imunitní systém při procházkách lesem prokazatelně využívá rostlinná antibiotika, která stromy vylučují do ovzduší, aby se tak ochránily před útočníky. A naše smysly nijak nezaostávají za smysly jiných živých tvorů. Podobně jako zvířata, která vnímají zemětřesení a jiné přírodní katastrofy dlouho předtím, než si je uvědomíme my, máme i my lidé sedmý smysl – díky němu se nás někdy například zmocní neklamné tušení, že se na nás zezadu někdo dívá. Čich psů je sice celkově mnohem citlivější než lidský, jde-li však o vůni zralých plodů a ovoce, můžeme na psy dělat „dlouhý nos“. Rostliny a stromy zase mají překvapivě mnoho lidských rysů: Některé rostliny jsou schopné slyšet a rozlišovat neškodné zvuky od zvuků, které znamenají hrozbu, rozpoznávají například jemné záchvěvy chroustajících housenek. Stromy vdechují kyslík obsažený ve vzduchu a využívají jej k získávání energie. Své kořeny používají k ohmatávání i k ochutnávání a pravidelné pohyby, jimiž pumpují vodu kmenem vzhůru, lze ve světě stromů přirovnat k našemu srdečnímu tepu. Peter Wohlleben nám připomíná, že člověk není rostlinám a živočichům nadřazený, nýbrž zůstává stejně jako všechny ostatní druhy součástí úžasného systému, kde na sobě všichni navzájem závisejí a kde se všichni navzájem ovliv