Píšu, dokud si pamatuju

Vzpomínky Taťány Lukešové v sobě skrývají celou tragiku 20. století s jeho hrůzami a nadějemi. Citlivě a s něhou je čte její dcera Barbara Lukešová a přizvala si svého hereckého kolegu Martina Myšičku. Do jednoho života se tak vešla milá setkání s TGM a Janem Masarykem, kulturní svět první republiky i idylické dětství obklopené láskou, ale také ztráta téměř všeho, výslechy na gestapu, vyloučení kvůli židovskému původu, skrývání se a ponižující rasové testy. Je to život, do něhož vstoupil svět divadla a filmu, velká láska i významné osobnosti. Také však nelítostné řádění akčních výborů KSČ, strach a bída 50. let, beznaděj nastupující normalizace rány. Autorčiny vzpomínky doplňuje výbor z deníkových záznamů z posledních let života. Ediční poznámkaSvé životní vzpomínky začala Taťána Lukešová psát na podzim 2013, ale zůstaly rozepsané, neboť 15. dubna 2015 náhle umírá. Editor knihy při kompletaci jejích vzpomínek vycházel hlavně ze dvou zdrojů: z autorčina rukopisu samotných vzpomínek a z jejích deníků, které si začala psát od roku 1997 a v nichž často zachycovala delší úseky vzpomínek. Jelikož tyto pasáže vybočovaly z deníkových záznamů, byly vtěleny do hlavního toku příběhu.Jako další pramen k doplnění či upřesnění autorčiných vzpomínek posloužili editorovi jednak osobní rozhovory s autorkou či interview, které poskytla Katolickému týdeníku, a jednak její vzpomínky, jež stihla v listopadu 2014 namluvit pro Post Bellum a jeho projekt Paměť národa, a krátce předtím i pro Židovskou obec. Zcela zásadní pro vznik knihy byla ovšem pomoc a otevřenost autorčiny dcery Barbary Lukešové, která vedle řady upřesnění umožnila editorovi knihy přístup do celé pozůstalosti Taťány Lukešové.Své vzpomínky i deníky psala Taťána Lukešové na psacím stroji a zůstávají v rodinné pozůstalosti. Z rozsáhlých deníkových záznamů jsou publikovány pouze vybrané části. Z pozůstalosti pochází také veškerý obrazový materiál: fotografie, korespondence a jiné dokumenty. Výjimkou jsou pouze snímky Aleš...