Rekonstrukce (Přežít ještě neznamená žít.)

Čím vším lze ještě omlouvat hříchy, které na ní spáchali druzí? A odkud začít kótovat ty její? Elišce bylo přesně devět let, deset měsíců a sedm dní, když se její život od základu změnil: matka toho dne zabila nejprve jejího mladšího brášku a poté sebe. Dívka je od té chvíle nucena vyrůstat bez sebemenšího zdůvodnění tragické události u podivínské tety, která o ni nejeví zájem – a stejně tak zbytek světa. Přesto poměrně hladce proplouvá životem, daří se jí na gymnáziu i ve vztazích, jenže vše se mění s nástupem na vysokou školu. Coby studentku architektury, jež se chce v profesním životě zabývat obnovou historických objektů, ji začnou trápit palčivé otázky: Proč to matka udělala? A byla vina pouze na její straně? S posedlostí se Eliška pouští do rekonstrukce rodinné (sebe)vraždy i bílých míst ve své duši. Lze však život chápat jako projekt či výkres, kam se dají geometricky přesně zakreslit veškeré linie i průsečíky?