Cejch

Všichni lidé budou bratři = Alle Menschen werden Brüder. Myslíme to vážně, nebo zase dáme na zdivočelou historii? Krušnohorský hřeben býval kdysi eldorádem hledačů vzácných kovů, jenže s rozvojem novověku zavládla v zapadlé štaci na pomezí dvou národů bída. Rod Jakoba Schmelzera, který se tu usadil už v 15. století, proto zkusil sedlačit, knoflíkařit, posílat kluky do fabrik a holky do šití, občas i něco propašovat. A přece by se při veškeré smůle tohoto drsně ocejchovaného koutu k žití nevzdal. Po zádech zaťatého, leč přičinlivého rodu z obce Bach slušný kus cesty od Vejprt se však tak jako po hřbetech ostatních vesničanů projdou obě světové války a nevraživosti, kvůli nimž se Češi s Němci mydlili už jako mládenci na tancovačkách. I kdyby se je příchozí z vnitrozemí – třeba osvícený Jan Koudela a poté jeho syn Josef – snažili vlastním příkladem smířit sebevíc, nemají šanci. Iracionální nenávist je živená shora nejdřív z Hitlerova Reichu, pak na oplátku z Prahy, a tak po roce 1945 zplundrované západní pohraničí nevstane ze stavu klinické smrti… Zdeněk Šmíd ani ve své nejzávažnější knize nezapřel naturel vypravěče-humoristy, jenž glosuje nelítostnou realitu domovského kraje vybroušenou ironií a ještě křišťálovějším jazykem. „Pohled na problematiku Sudet z jiné strany, než jsme zvyklí. (…) Humorné podání nelehkých časů je umění.“ – Lidové noviny. „Autor je nestranný, ale není nezaujatý, neúčastný. Vždyť celá jeho výprava do času mýtů je ‚pátrací akce‘: poznávání toho, jaké důsledky má pro člověka minulost. A zjišťuje, že jsme stále v jejím zajetí – že jsme jen ‚krůpěj v řece‘ času.“ – Milan Jungmann, Literární noviny. „Nejnápadnějším rysem [Šmídovy] tvorby je zřejmě to, že v ní humor těsně sousedí s vědomím životní tragiky, parodie a satira s romantikou krajového svérázu a monumentalitou mýtu.“ – Blahoslav Dokoupil, Tvar. „Autor s ironickým nadhledem a kritickým podtextem depatetizuje mýty českého vlastenectví, založené na schematickém, černobílém vidění světa.“ – ...