Duhové pohádky

Díky komu je ze Země zahrada? To přece není záhada… V čerstvě zrozeném světě bez barev vládne nuda k ukousání, a tak osamocené Slunko hledá, jak by se zabavilo. Po pokusech s větrem, mlhou a hlavně deštěm, po kterém na obloze zůstalo sedm barev duhy, už zná řešení, jak živočichům i rostlinám životní prostor rozveselit. A dá se s vervou mistra malíře do díla. Brblavý Měsíc je sice zprvu proti, ale ještě bude čubrnět – a stejně tak neposlušné jahody, jimž se nelíbí jejich brčálově zelená. A přestože i samo Slunko se při všem tom zázračně rozpustilém barvení občas dopustí přehmatu, je na výsledku znát, jak znamenitě to k potěše nás lidí v pozemské zahradě zařídilo. Vždyť s barvami jdou ruku v ruce i symbolické hodnoty, kterých si ceníme nadevše. O javorech červenavě zlátnoucích s příchodem října, aprílové strakatosti a pihách pro větší krásu nemluvě. Cyklus sedmi poetických pohádek o tom, jak na úsvitu věků vznikly barvy a co v očích lidí znamenají, patří už čtyřicet let k nejoblíbenějším sbírkám pro chvíle rodinného předčítání dětem-nečtenářům. „Pohádky jsou to nádherné, hravé a plné fantazie. Skvělý nápad!“ – rodice.com. „Neméně významnou část [autorčina] díla zaujímá tvorba sestávající z početné řady próz, pohádek, říkadel a veršů, v nichž Fischerová prokázala schopnost inteligentně, zajímavě a s respektem k dané věkové kategorii fabulovat… Pohádkovým bytostem připisuje vlastnosti současných dětí a nechává je mluvit jejich jazykem.“ – Slovník české literatury po roce 1945. „[Sbírku] milujeme my dospělí i naše aktuálně již pubertální děti. Stále se k ní čas od času vracím/e a nikdy nezklame. Spolehlivě vykouzlí úsměv na tváři a pohladí po duši. Krása, poetika, něha.“ – databazeknih.cz. „To jsem ale Slunko truhlík, že mě to nenapadlo dřív!“ Spletlo si z hrsti paprsků cůpek a ze štětičky byl malý štěteček. Zkusmo ho omočilo v červené barvě duhy a omalovalo několik mráčků. No ne!“ řeklo, když si prohlédlo svůj výtvor. To vůbec nevypadá špatně. Budu jim asi říkat červ...