Strakaté uši a sušení padouši

Všude kolem pravěk. A do toho je navíc nutno polidštit ufony. Přesněji řečeno flufóny… V místech, kde se jednou budou rozkládat Čechy, se u paty budoucí bájné hory Blaník usadil kmen Strakatých uší vedený šamanem Tě pérem. Jeho zvídavá omladina zastoupená holkou Sojkou a klukem Tě pírkem, kteří by si už moc rádi malovali uši tak jako všichni zdejší dospělí lovci a sběrači, zrovna objevila kouzlo poezie a písmenek, když vtom… Když vtom v kraji přistanou flufóni z planety, kde se pokrok nejdřív raketově urychlil a potom stejným fofrem zvrhnul. A co víc, desatero mimozemských padouchů, které jejich přešlechtěná kultura zavrhla jako trestance, hodlá území kolonizovat pěkně po vyvrhelsku. To jako vážně? No to by tak hrálo! Jestli to se zemí pod Blaníkem nemá jít z kopce, je třeba urychleně jednat. Moudré kmenové hlavy naštěstí cítí, že vesmír je poměrně úhledný a nesnáší lži. A tak vymyslí plán… „Třaskavá kombinace, jejímž výsledkem je [pro dítě] neotřelý, chytrý humor, jazykové hříčky a nesmírně zábavné cesty, jak se různě vztahovat ke světu. I k tomu modernímu.“ – iliteratura.cz. „Magie, ať už domnělá nebo skutečná, je opět zdrojem napětí a záhad, které se dětští hrdinové snaží rozřešit. Pro celé dílo Daniely Fischerové je určující citlivá, vynalézavá práce s jazykem, která zejména v dětských knihách organicky vstupuje do vyprávění.“ – Slovník české literatury. „Spisovatelka vytváří něco hravě úžasného. (…) Baví nejen čtenáře, ale i sama sebe humorem jemným, který občas jakoby schválně přešlápne pomyslnou hranici dovoleného, čtenáře rozdivočí, ale vzápětí si ho zase pěkně usměrní a vrátí tam, kde ho chce celou dobu mít.“ – z předmluvy Jiřího Holuba. „Nejsem čaroděj. Neumím udělat déšť, neumím lítat, nejsem neviditelný. Šaman musí trochu kecat, aby ho kmen bral vážně, víš? Jó, umím nakvedlat mastičky na hadí uštknutí, proti škrkavkám a tak. A pěkně tancuju. Všechno ostatní je švindl. Víš, Pírko, mě už nebaví šamanit. Chtěl jsem si dát oraz. Všechno běželo tak snadno,...